Vysílání Folklorního magazinu na ČT 2 v květnu 2010

 V sobotu 1. května  v  09:40 na ČT 2 se vysílá další z pravidelných pořadů Folklorní magazin, který připravuje Ostravské studio České televize. Tentokrát bude věnován expozici Velikonoce na Dlaskově statku v Dolánkách u Trutnova, který je součástí Muzea Českého ráje.

 Dlaskův statek je součástí muzea jako národní kulturní památka a v současné době se zde nachází stálá expozice lidového interiéru a podomácké výroby v oblasti Pojizeří, doplněná o krátkodobé tématické výstavy. Areál nádvoří je během roku využíván k národopisným slavnostem, a tak tady vedle Velikonoc lidé mohou oslavit Masopust, Svatojánské posvícení i Svatováclavské posvícení. Jako každoročně, i letos byl součástí velikonoční soboty i trh lidových řemesel a rukodělné dílny pro rodiče a děti, kde si mohli rodiny vyrobit velikonoční ozdoby a dekorace. S Alenou Pilátovou, etnografkou muzea jsme si popovídali o tom, jak tady lidé slavívali Velikonoce a co vše se přeneslo do dnešních oslav.

 Mydlářka Milíčková

V roce 2001 se paní Aleně Milíčkové zdál sen, ve kterém se ocitla v nezvyklé roli - byla mydlářkou a vařila mýdlo. Bylo to zrovna v období, kdy se po dlouhé době v zahraničí (Kanada, Toronto), kde pracovala jako tlumočnice, vrátila do České republiky - nejdřív do Prahy, pak do rodného Řepiště v Podbeskydí.Sen vzala vážně a pustila se do zjišťování informací o výrobě přírodního mýdla. Přes všechny problémy první ručně vyrobená mýdla prodala v předvánočním období roku 2002.

O voňavá a originální mýdla vyrobená jen z přírodních produktů byl zájem, a tak se výroba z kuchyně musela přesunout do samostatné dílny, rodinný podnik získal i krásné jméno - "mystická mydlárna". Mýdlo se zde vaří jen v malých dávkách, po několika desítkách litrů; to aby skoro každý kousek byl originál. "Mám totiž za to, že když už vyrábím rostlinná mýdla, musejí pohladit nejen tělo, ale i duši a oči."  říká paní Alena.

Mýdlo se ručně krájí, ručně balí  a prodává na jarmarcích po celé republice.Paní Alena tvrdí, že po letech prožitých v zahraničí a následně v Praze, až tady, v Řepišti, našla své místo "Teprve tady mám opravdový pocit, že se mi podařilo najít své kořeny. Cítím je v celém domě. Kdysi tu vyrůstala moje matka, před ní babička a prababička. Zemědělskou usedlost založil její otec v roce 1870 a já jsem ráda, že tento starý dům opět dýchá.". A je provoněný mýdlem a nejrůznějšími přísadami, které se používají k jeho výrobě.

Sobota 15.5. 2010 v 09:25 na ČT 2

Kovář Hruška

Téměř sedmdesátiletý umělecký kovář Josef Hruška zdědil zálibu v ohni a nadšení pro toto řemeslo po svém otci. A v této oblasti ručně vyráběných uměleckých předmětů dosáhl tak vysoké úrovně, že v roce se 2006 stal Nositelem tradice lidových řemesel. Jeho kolega z branže, Miloslav Trefanec, který se tohoto ocenění dočkal v roce 2002, se už mezi "nositeli" necítí tak osamocen. Josef Hruška se vyučil u svého otce a v rodinné tradici pokračuje dosud. Ovládá všechny tradiční kovářské technologie a své dovednosti předvádí na dnech tradičních řemesel ve Valašském muzeu v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm a na řade dalších míst v České republice. V každém případě však skoro denně dává kovu správný tvar ve své kovářské dílně. Ručně vyrábí umělecké předměty užitkového a dekorativního charakteru s nezbytnou znalostí rukodělných kovářských a zámečnických technik. Zhotovuje kované plastiky, restauruje řemeslné památky z kovů a vyrábí jejich kopie pro další použití. Své znalosti předává celé řadě následovníků - včetně nejmladší učňovské generace.

Jiří Košík sám vyrábí v naší zeměpisné šířce poněkud neobvyklý hudební nástroj s ještě neobvyklejším názvem. Ten nástroj se jmenuje niněra. Jeho historie sahá do 9.stol. a do celé Evropy se nástroj rozšířil s misiemi z Irska, kde ho už používali mniši kláštera v Cluny. V 19. stol. se nejvíce vyskytoval na Ukrajině pod názvem žebrácká lyra. Dodnes je hojně užívám v Bretani, Normandii a západní Evropě.

Pan Košík popisuje, jak nástroj vyrábí, jak ho po svém zdokonalil (má jen 4 prsty, musel si ho sobě významně přizpůsobit) a spolu s manželkou Danuší předvedou, jak se na něj hraje. Rodinný soubor Vnučec s využitím niněry předvede něco ze své produkce.

Miroslav Říha

Název pražského Slováckého krúžku je jeho přiléhavou charakteristikou a vystihuje i historické souvislosti. Jediné neodpovídá: počtem aktivních členů už nejde o krúžek, ale spíše o slováckou obec v pražském prostředí. Základem krúžku jsou vzájemné vztahy mezi jeho členy, vytvářející přátelské a tolerantní prostředí, v němž se lidé dobře cítí.

Bezesporu vůdčí osobností tohoto krúžku je Miroslav Říha. Angažoval se nejen ve všech jeho strukturách - byl a je starostou Slováckého krúžku, ale ve svém úsilí o propagování slováckého folkloru se stal i dlouholetým hlavním organizátorem Moravských  plesů v Praze.

Sobota 29.5.2010 v 09:25 ma ČT 2

Kolář Kalousek

V roce 1990 převzala rodina Kalousků opět do svého vlastnictví truhlářskou dílnu, ve které po tři generace provozovali truhlářské a kolářské řemeslo. Přišel rok 1950 a Josef Kalousek musel svoji dílnu opustit. Byla znárodněna. Obejít se bez dílny a řemesla nebylo snadné. Řemeslo si v rodině předávali po generace. Dílna byla již tehdy pokrokově vybavena stabilním motorem a transmisí.

Zlom nastal v roce 1990, kdy opět mohli Josef Kalousek spolu se synem Vladimírem po čtyřiceti letech obnovit truhlářskou a kolářskou živnost. Zpočátku vyráběli pro družstvo, ale postupně rozšiřovali truhlářské a kolářské výrobky také pro veřejnost. V  letech 1990 - 1995 dostal Vladimír Kalousek tři rozsáhlejší zakázky. Nástavbu na automobil Tatra, která sloužila pro účely záchranné služby v žamberském Albertinu, dále dřevěnou karosérii Mercedes, kterou rekonstruovali z fragmentů rozpadlé karoserie a konečně v roce 1995 přišla nečekaná objednávka z Prahy na výrobu celé dřevěné karosérie šestnáctisedadlového autobusu Praga. Tento skvost snad vozí ještě dnes turisty pražskými ulicemi.

Nyní se připravují na další velké dílo - historickou hasičskou Tatru.

V rodině mají další dva pokračovatele, synové Vladimíra mají také rádi práci se dřevem a tak pracují v dílně už jako pátá generace kolářů a truhlářů Kalousků. Pro zámecký park Ústavu sociální péče na Žampachu vyrobili vzdušný most a "čínskou" lávku, do tamní kaple masivní dubové dveře i okna různých tvarů a velikosti. V současné době zhotovují dopravní i sportovní saně, dřevěné konstrukce i kola k vozům. Opravují dobové kočáry, bryčky, malé ruční žebřiňáky i různé kusy nábytku.

Dřevěnky

Patří do skanzenu nebo jsou dobré k bydlení? V dnešní době složitých staveb se zdá, že postavit si dřevěný domeček musí být hračka. Je to opravdu tak jednoduché? Práce se dřevem je umění a postavit si repliku nebo obnovit starou dřevěnici není jako vyrobit domek z panelů - dům musí mít svou duši. Možná proto je dnes o dřevěnice takový zájem a mnohým slouží nejen jako chalupy, ale ke každodennímu bydlení. Samozřejmě nechybí ani ve skanzenech a v některých obcích slouží jako turistické atrakce, informační centra apod. Jak se kdysi ve Slezsku bydlelo? Kdo a proč má dnes zájem o dřevěné příbytky, v jakých bydleli zdejší lidé před stovkami let? Kdo a jak je opravuje nebo staví - a mají dnešní řemeslníci zkušenosti a vědomosti o jejich stavbě, jako jejich předchůdci? A nakonec - jak se v takové dřevěnce žije - co zůstalo "při starém" a co je (nebo musí být) moderní?To jsou otázky, na které se v tomto příspěvku pokusíme odpovědět.

Marta Růžičková, dramaturgyně Studia  ČT v Ostravě