Miroslava Němcová: Folklor vnímám jako inspiraci pro současný život

Kdo by ji neznal – rodačku z Nového města na Moravě, političku, současnou předsedkyni Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, 1. místopředsedkyni ODS a poslankyni za ODS nepřetržitě od roku 1998. V letech 2002–2006 zastávala funkci místopředsedkyně a mezi lety 2006 a 2010 post 1. místopředsedkyně Poslanecké sněmovny. Folkloristé navíc znají Miroslavu Němcovou jako skutečnou dámu se srdcem tlukoucím pro lidovou kulturu, která nevynechala – až na pár výjimek – žádný Národní krojový ples Folklorního sdružení ČR. O to větší důvod pro časopis FOLKLOR položit jí několik otázek…

FOLKLOR: Vašim webovým stránkám mj. dominuje slogan: Vysočina – tady jsem doma. Znamená to – přísně logicky vzato, že do Prahy, resp. do Parlamentu České republiky dojíždíte jen za „prací“, bez jakéhokoliv vztahu k hlavnímu městu a jeho geniu loci, tedy k politickému i společenskému „duchu“ vládnoucímu v metropoli na Vltavě?

Jsou dva typy lidí, jedni jsou doma tam, kde si pověsí klobouk, druzí tam, kde v dětství hrávali kuličky. Já jsem spíše ten druhý typ. Ale to neznamená, že můj vztah k Praze má logiku, o níž mluvíte. Když jsem někde doma, neznamená to, že vše ostatní je mi cizí. Prahu miluji. Je to úžasné město, živoucí, kosmopolitní, tolerantní, kde na každém kroku k vám promlouvají příběhy minulé i současné. Praha je mnohotvárné město, inspirující, uklidňující malebností historických a přírodních zákoutí. Prahu vnímám také jako svůj domov, ale domov v obecnější platnosti, jako pulzující srdce země, kterou miluji, jako město, které je symbolickým domovem všem lidem mé vlasti. Myslím, že takový vztah má k Praze většina lidí. Mé soukromé „doma“ však je na Vysočině a také v Pravoníně (pod Blaníkem) a v Hradci Králové, odkud mám rodiče.

FOLKLOR: Etnografickým synonymem Vysočiny je Horácko. Čím vším vás oslovuje či neoslovuje horácký folklor? A vůbec – folklor jako takový, ať jde o český, moravský či slezský?

Při vyslovení slova „folklor“ se lidem spíše vybaví jižní Morava, bohatě zdobené kroje, Jízda králů, festival ve Strážnici a podobně. Vysočina má svůj folklor střízlivější, snad by se dalo říci, že i méně honosný, ale to je jen odraz náročných a tvrdých životních podmínek tohoto kraje. Jsou tu bohaté tradice masopustní, řezbářské, betlémářské, kovářské, keramické a Horácký region dnes tyto své pestré folklorní tradice udržuje. Mezi ně patří nepochybně také lidový tanec a tradiční písně a zvyky. Tradice horáckého folkloru je tak díky nemnoha nadšencům stále živá. Ti se ve svém volném čase snaží, aby regionální kultura mající kořeny často až ve středověku nevymizela z povědomí této ani budoucí generace. Folklor vnímám jako znalost a projevy života předků, jako inspiraci pro život současný, spojování lidí, užitečné trávení volného času, povědomí o minulosti, ale i možnost rozvíjet fantazii.

 FOLKLOR: Ve folklorní veřejnosti není žádným tajemstvím, že jste byla velkým fandou Národních krojových plesů, které se konaly v letech 1998 až 2008 ve „vašem“ Žďáru nad Sázavou. Rovněž není tajemstvím, že na jejich přesunutí v roce 2010 do Prahy jste reagovala hodně chladně...
Není v tom jen můj žďárský patriotismus. Folklorní ples v Praze je jednou z mnoha desítek každoročních akcí podobného rozsahu a významu. Navíc Praha, ať se nám to líbí, nebo ne, není město folkloru, tak jak ho chápeme, zaslíbené. Má jiné kouzlo, jiný charakter, má i jiný, specifický „městský“ folklor.

Ano, je mi této změny líto.

FOLKLOR: V prosinci loňského roku jste ocenila několik členů Folklorního sdružení ČR Pamětními listy za jejich práci a přínos folklornímu hnutí v České republice. Váš krok byl relativně překvapivý, byť jste ho učinila u příležitosti 20. výročí vzniku nejmasovějšího sdružení zájemců o lidovou kulturu u nás. Co vás k němu přimělo?

Považuji, už z mého výše uvedeného vztahu k lidovým zvykům a folkloru vůbec, za potřebné dát najevo lidem, kteří se o zachování tradic zasloužili, že jejich snahu společnost vnímá, že nedělají nic zbytečného. Ba právě naopak. Dobře vím, že morální a veřejné ocenění je mnohdy mnohonásobně významnější a inspirativnější než cokoli jiného.

FOLKLOR: Je už sice dávno po Vánocích, ale váš „vánoční projekt“ – zdobení stromečků určitě nekončí, vždyť – obrazně řečeno – co nevidět budou další Vánoce. Co Vás inspirovalo k veřejné prezentaci této, řekněme, hodně osobní či rodinné „intimnosti“?

Odpověděla bych asi následovně – zdobení vánočního stromečku není jen čistě okrasná záležitost. Je to svým způsobem obřad, který stmeluje rodinu, dává jí pocit sounáležitosti a také očekávání radosti spojené s Vánocemi a Štědrým dnem, a večerem. Moderní doba nám přinesla bohužel i takové věci, jako je málo času a když občas vidím a slyším o nabídkách agentur a úklidových společností, že mají v nabídce i kompletní výzdobu domácnosti na Vánoce včetně dodání již nastrojeného stromečku, tak se mi to nelíbí. Domnívám se, že každý, kdo něco takového využije, se hodně ochuzuje. A to mě vede, abych zdobení stromečků veřejně prezentovala a propagovala. Hlavním důvodem je však vzpomínání na maminku, která Vánoce milovala. Zdědila jsem její formičky a ty si na stromek dávám. Vypadají nádherně.

FOLKLOR: Podle údajů z vašeho životopisu jste v letech 1972 až 1992 pracovala na Českém statistickém úřadu, poté až do roku 2007 v knihkupectví, které jste vlastnila ve Žďáru nad Sázavou. Co vám tyto dva relativně odtažité životní posty daly pro vaši kariéru špičkové političky, případně pro váš osobní život.

Statistický úřad mě naučil zavést si v práci (a také v životě) systém, ověřovat si data, důvěřovat datům více než pocitům, vyžadovat přesnost. Buď je jedna a jedna dvě, nebo není. Naučil mě věcnosti. Což jsem ocenila i v knihkupectví, kde přese všechno obklopení literaturou a uměním musíte zvládat účty, revize, inventury, má dáti – dal a podobně. Současně jsem byla v knihkupectví obklopena literaturou, měla přehled o tom, co vychází, o co mají zájem nakladatelé a o co čtenáři, co znamená radost z dobrého příběhu, ke kterému se čtenáři vracejí. Takže vedle každodenního používání moderní techniky nepovažuji „papírové“ sdělení za přežitek. Mít knihovnu doma i v práci pokládám za nutnost i kulturní vyspělost. A práce v knihkupectví mě naučila jednat s lidmi, vyslechnout jejich přání, naučila mě ochotě, snaze vyhovět lidem v jejich prosbách. Kromě toho, že vyslechnete tisíce osobních příběhů a zážitků, což vám žádná kniha nedá.

FOLKLOR: Je o vás známo, že se snažíte svůj život cílevědomě podřizovat mottu Energie + optimismus + zodpovědnost. Kde na to berete při svém vytížení energii?

Nemám ráda fráze, ale mojí energií je rodina. Uznávám, že svou častou nepřítomností ji své rodině já beru, a já naopak z ní čerpám. Okamžik, kdy se můžete doma zavřít před světem, chvíli nevnímat každodenní povinnosti a soustředit se na své nejbližší, to jsou okamžiky, na které se těším, když už mě pracovní povinnosti válcují. Ale energii čerpám například i od svých spolupracovníků, kteří podřizují svůj čas mému a já vidím, jak se mi snaží práci usnadnit, zpříjemnit, kolik úsilí věnují často šibeničním termínům, které jsou nutné. Jejich vitalita je pro mě dalším zdrojem energie. A stále si říkám: „nenaříkej si a pracuj“. Za žádný den (ani ten nepovedený ani ten úžasný) nedostaneme jiný náhradou. Proto je třeba nic nepromarnit! Žít naplno!

Připravil: Kazimír Jánoška

Foto: archiv Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR a FOLKLOR

(Převzato z měsíčníku FOLKLOR č. 3 / 2011)