Jasénka za „Velkou louží„

Soubor valašských písní a tanců Jasénka ze Vsetína  během 67 let svého trvání se zúčastnil řady významných festivalů v Evropě, ale taky měl možnost se zúčastnit festivalů v Asii a v loňském roce se podíval i do Afriky. Konkrétně na festival v egyptské Ismailii, na který se nebude vzpomínat zrovna v nejlepším, ale to není  tématem tohoto článku.  Všichni souboráci ví, že  některé výjezdy do zahraničí jsou vydařené a některé méně.

V letošním roce se podařilo souboru vydat trochu dál, až na americký kontinent, a  to konkrétnědo Kanady. Jak k tomu došlo, vypadá velmi prozaicky, ale průběh příprav do skutečného odjezdu nebyl zase až tak jednoduchý. Čechokanaďan původem ze Zlína pan Zdeněk Winkler, který má velmi vřelý vztah k valašskému folkloru si umyslel, že do Kanady dostane nějaký valašský soubor a jeho tip padl na Jasénku. Poprvé mě kontaktoval někdy v půlce ledna letošního roku a pak události nabraly spád. Pan Winkler oslovil pořadatele Kanadského národního veletrhu – Canadian National Exibition (dále jen CNE), který se koná v Torontu již od roku 1879 s účastí 1.3 mil návštěvníků.  Součástí tohoto veletrhu je mezinárodní scéna, na níž se představují soubory  z Kanady a ze zahraničí několikrát denně. Pořadatel CNE ještě před definitivním rozhodnutím o naší účasti požadoval propagační DVD a doporuční od významných pořadatelů a organizací,které by daly záruku o kvalitě souboru. Pak již nastal organizační kolotoč. Desítky mailů s pořadatelem, zajištění letenek, vyřízení víz byl speciální bonbónek a samozřejmě finanční krytí patřilo k těm nejnáročnějším.

A nastal den našeho doletu 23.8. z vídeňského letiště přes Varšavu do Toronta. Cesta byla dlouhá a náročná. Prvním naším překvapením bylo samotné Toronto, nejlidnatější město Kanady a zároveň hlavní město provincie Ontaria. Má 2.5 mil obyvatel a s přilehlými aglomeracemi čítá 6.3 mil. obyvatel. Toronto lze označit za jedno z nejkosmopolitnějších měst na světě. Neskutečné množství všech možných národností jsme potkávali nejen v ulicích města, ale taky v obchodech, hotelu,  ve službách a taky pochopitelně na CNE. Město se rozkládá přímo u Ontarijského jezera, prakticky v úplné rovině. Přímo u jezera jsme taky byli ubytováni v luxusním hotelu, na což nejsme příliš zvyklí  ze zahraničních zájezdů, až na pár výjimek.

Samotné město na nás působilo velmi poklidným dojmem, trpěliví řidiči, spousta cyklistů, dá se říct na každém rohu půjčovny kol, žádný chaos, který by se dal očekávat ve velkoměstě a všude velká čistota. Kupodivu jsme se velmi brzy ve městě orientovali, díky jeho přehledné uspořádanosti. Střed města je zastaven mrakodrapy, další se stále staví a mezi nimi  dominanta města, CN Tower o výšce 553 m a do roku 2007 nejvyšší stavba na světě.  Ta se stala nejčastějším terčem našich fotoaparátů. Z každého místa byly záběry zajímavé, zejména v noci, kdy měnila barvy. Návštěvu samotné věže jsme si pochopitelně nemohli nechat ujít. Byl to velký zážitek shlížet z CN Toweru na celé Toronto, které se utápí ve spoustě parků a zeleně, sledovat přistávající a vzlétající letadla z přilehlého ostrova a měli jsme možnost vidět zblízka turisty zavěšené na speciálních lanech, jak obchází věž zvenku.  Již při přípravě zájezdu jsme měli v plánu  atraktivní výlet  k  Niagarským vodopádům, které jsou vzdáleny od Toronta 150 km. Měli jsem štěstí, že jsme volili výlet  pátek vpodvečer, kdy jsme mohutnost toku Niagary viděli jak za světla, tak i s nočním nasvícením a v pátek se pořádá pravidelně ve 22 hodin  ohňostroj situovaný  přímo nad vodopády, takže zážitek byl znásoben.

Někteří účastníci zájezdu se rozhodli taky navštívit Hockey Hall of Fame - Hokejovou síň slávy, kde jsme pochopitelně hledali naše hokejové hráče a byli jsme potěšeni, kolik jsme jich tam našli. Překvapením pro nás bylo, když jsem zde objevili fotku Jiřího Dopity v dresu HC Slovnaft Vsetín.  Jiní pro změnu navštívili muzeum palírny. To bychom nebyli ani Valaši, abychom tuto možnost nevyužili. A taky Baťovo muzeum bot, které není jen o samotných botách, ale taky o historii lidstva.  Jak jsem se dozvěděli od naší průvodkyně paní Hany Pelnářové, krajanky původem ze Zlína a rodinné přítelkyně rodiny Baťů, která nám zprostředkovala návštěvu tohoto muzea, je existence tohoto muzea životní náplní paní Sonji Baťové. A když nás během prohlídky přišla pozdravit osobně paní Baťová, která nás zavedla do depozitářů, kde nemá šanci se dostat běžný návštěvník a erudovaně a se zaujetím nám vyprávěla o jednotlivých exemplářích, zanechalo to v nás silný dojem.

Došlo taky k nečekaným a neplánovaným setkáním a pozváním. Jedno takové jsme dostali od manželů Syptákových na grilování k nim domů. Když jsem jim sdělila, že je nás přeci jen 21 osob, bylo mi odpovědí, že to není vůbec moc. Nedokážu si představit, že by u nás někdo pozval tolik cizích lidí k sobě domů. Večer u nich na zahradě se brzy rozproudil za doprovodu, hudby, zpěvu, tance  a nadšených hostitelů, kteří ještě přizvali další Čechy. V závěru nám ještě vnutili jídlo a pití, které se nezkonzumovalo. 

Taky jsme obdrželi pozvání od   Slováka pana Milana Popíka k noční plavbě po Ontarijském jezeře lodí Enterprise, vlastněnou dalším Slovákem Jozefem Jagelkou, který nám dal výraznou slevu.  Osádku lodi  tvořili především Slováci a Češi a došlo taky na naše  krátké vystoupení za velkého zájmu a odezvy všech přítomných. K muzice se pak přidali harmonikáři z Detvy, takže to byla pravá česko-slovenská zábava. Pohled na noční Toronto z lodi plující pod slovenskou vlajkou, získalo další rozměr a opět foťáky jen cvakaly.

Velkým překvapením pro Jasénčany bylo, když hned při prvním vystoupení přišli za námi bratři Lukšovi, kteří patří k zakládajícím členům Malé Jasénky a v Torontu žijí již přes 40 let. Bylo spousta témat a vzpomínání. Zdeněk Lukša nevynechal ani jedno naše vystoupení a spolu s bratrem Josefem nás všechny pozvali do českého lahůdkářství U Pichlíků, kde jsme byli konsternování nabídkou sortimentu. Ke koupi zde byly české produkty – Alpa, Fidorka, mouka, Magi, obložené chlebíčky, vlašský salát, české koláče, vánočka  a řada dalších, které známe z našich obchodů. Lahůdkářství současně funguje jako i restaurace, takže jsem si pošmákli na kačence se zelím a bramborovým knedlíkem, svíčkové, smaženém sýru, guláši, haluškách a to vše spláchli českým pivem.

Ono to při tomto vzpomínání vypadá, že jsme zde snad jenom hodovali a bavili se. Pravdou je, že program byl zatěžkávací zkouškou pro soubor po stránce počtu vystoupení, ale to  byla taky hlavní náplň našeho zájezdu, ukázat návštěvníkům CNE náš krásný a pestrý valašský foklor. Vystoupení na CNE jsme uskutečnili v průběhu 8 dnů celkem 14 a byla to velmi náročná vystoupení, ve vysokém tanečním tempu, abychom zaujali návštěvníky veletrhu, jejichž cílem byl především samotný veletrh a kulturní program na mezinárodní scéně, byl pro mnohé jen jakýmsi doplňkem. Těšilo nás, že na našich vystoupení bylo vždy plno a návštěvníci veletrhu se zaujetím sledovali naše vystoupení, pro mnohé zcela jistě exotické, vzhledem k multikulturnímu publiku. Někteří chodili na naše vystoupení i opakovaně, takže jsme očekávání pořadatelů nezklamali. Dopis, který jsem v těchto dnech obdržela od pořadatele, v němž děkuje za naší účast na CNE a hodnotí naše vystoupení jako excelentní a věří, že se zde ještě brzy vrátíme, to dosvědčuje. Na námahu se vždy brzy zapomene a zůstanou jen ty krásné vzpomínky a dojmy.

K těm nejpozornějším a nejnadšenějším divákům patřili  naší krajané, kteří vždy po vystoupení nás obklopili, dotazovali se, fotili se s námi a přicházela právě i ta nečekaná setkání a pozvání.  Nejdojemnější bylo  setkání s bývalým legionářem ve věku 97 let, který za námi přišel s nadšenými slovy o energii, která šla z našeho vystoupení a přitom plakal. Ovšem pak nás sepsul, co to máme na hlavě za klobouky, že to nejsou  přeci naše  klobouky, ale že  jsou napoleonské. Myslel tím tzv. husárky, které mají tanečníci  při zbojnickém tanci. Neznaje valašského kroje, jsme mu tuto výtku odpustili, byl velmi milý a upřímně dojatý. Setkání s různými generacemi našich krajanů,  patří k těm silným zážitkům. Poznání některých osudů by bylo na další článek. Oceňuji po­moc Masarykova institutu, Sokola i Českého a slovenského sdružení v Kanadě - jme­novitě  Radmily Locherové a řady dalších, díky jimž si mohl soubor dopřát něco navíc anebo za zvýhodně­nou cenu. Nesmím opomenout toho, co to všechno způsobil a pomáhal radou i během pobytu, pana Zdeňka Winklera

Podle českého televizního vysílání Nová vize, určené pro naše krajany, které přišlo na CNE udělat záznam z našeho vystoupení, jsme s největší pravděpodobností byli prvním tanečním souborem z České republiky vystupujícím v Kanadě pro širokou veřejnost.      

Ráda bych taky vyjádřila upřímné poděkování všem, kteří nás podpořili a díky kterým jsme mohli uskutečnit tento mimořádný zájezd v historii Jasénky. Poděkování patří Městu Vsetín, Zlínskému kraji, kde nám poskytla záštitu radní paní Taťána Nersesjan a ze vsetínských firem to bylo VASMO, s.r.o., H&B REAL, a.s. , Austin Detonator s.r.o., GLASS SERVICE, a.s.,  SERVIS CLIMAX a.s., TES VSETÍN, a.s. a rovněž  České velvyslanectví v Kanadě. Konkrétně paní Petra Klobušiaková,  která zajistila propagaci našich vystoupenímezi krajany prostřednictvím krajanských novin Nový domov, pomohla konkrétními radami, ale především nám zprostředkovala zapůjčení cimbálu a basy přímo v Torontu a rovněž zajistila úhradu za jejich zapůjčení, což byla pro nás obrovská pomoc.

Toronto a jeho okolí na nás udělalo velký dojem a to jsme ho poznali jen letmo. Na závěr můžu konstatovat, že tento výjezd patřil k těm vydařeným.

Helena Galetková

autorem fotografií je basista Michal Kovář:
www.kovar.name/vyber.zip

www.jasenka.com