60letý Hořeňák z Lázní Bělohradu na závěr jubilejního roku opět špičkový

 Na závěr loňského roku 30. prosince od 19 hodin uvedly ve zcela zaplněném velkém sále Anenských slatinných lázní v Lázních Bělohradu před nadšeným a doslova mezinárodním publikem folklorní soubory Hořeňák a Hořeňáček z Horní Nové Vsi, místní části Lázní Bělohradu na Jičínsku, svoje tradiční závěrečné výroční vystoupení; jen v onom končícím roce 2009 už  devadesáté! Za celou dobu své existence už jich bylo neuvěřitelných 2694. 

Ve více než dvouhodinovém svižně a nápaditě  komponovaném programu vystupovalo 40 tanečnic a tanečníků Hořeňáku a Hořeňáčku za doprovodu  desetičlenné muziky a dvojice zpěváků.  Nejstaršími členy jsou 80letý harmonikář Josef Lánský a tanečník, zpěvák a hráč na vozembouch 74letý Zdeněk Šindler, nejmladšími pak tříleté holčičky Nora Kordíková a Linda Mečířová. Na úvod byli oceněni květinou za práci pro soubory tanečnice Eva Sálová, všestranná pomocnice Dana Zikešová, od roku 1960 tanečnice a obětavá kronikářka Jana Rychterová (sedm kronik, ta sedmá byla objevena právě teď po 20 letech), muzikantky a autor publikace „60 let Hořeňáku“ Josef Krám.

Vedoucím Hořeňáku  je loňský sedmdesátník Jindřich Rychtera, vedoucí Hořeňáčku jeho snacha Zdeňka Rychterová, vedoucím taneční složky a choreografem Hořeňáku  jeho syn Milan Rychtera. V souboru tančí i jejich děti Lukáš a Michaela. Soubory se scházejí každý pátek na dvou až tříhodinových zkouškách jednou týdně a podle potřeby i častěji. Jen v roce 2009 Hořeňák vystupoval v Chorvatsku a Německu, Hořeňáček v Bulharsku. V tomto roce 2010 jsou  plánována vystoupení Hořeňáku v Belgii a Dánsku, Hořeňáček pak pojede do Chorvatska. Kromě toho je soubor pozván do Prahy na letošní srpnový 7. ročník mezinárodního folklorního festivalu Pražský jarmark, kde uvede svůj program nastudovaný k 60. výročí souboru.

            Folklorní soubor Hořeňák včetně muziky se za 60 let své činnosti zařadil mezi nejvýznamnější a nejúspěšnější soubory v českém prostředí, šířil a šíří slávu podkrkonošského folkloru nejen ve než 40 zemích Evropy, ale sklízel úspěchy i na jiných kontinentech. Je také jedním z hlavních pořadatelů 35 ročníků mezinárodního folklorního festivalu Slavnosti pod Zvičinou, třetího nejstaršího folklorního festivalu v Čechách (po Mezinárodním folklorním festivalu Červený Kostelec a Chodských slavnostech v Domažlicích).

Do konce roku 2009 vycestoval Hořeňák  do zahraničí 72krát, v tom i  za oceán do  Brazílie,  USA a Kanady (stačí si na webu zadat např. http://www.youtube.com/watch?v=ufiC-vUv8Eg) ,  a např. jen na festivalu "U nás na Náchodsku“ vystupoval 19krát. Je držitelem státních vyznamenání "Za vynikající práci" a „Za zásluhy o výstavbu", má však také diplom České mírové rady, cenu České hudební společnosti, Čestné uznání za reprezentaci na XIII. ročníku světového festivalu v Kanadě od C.I.O.E.F.F. a I.O.F. 

Hořeňák má své „dítě“ – soubor Hořeňáček, který se zabývá  zpracováním lidového umění, to je písněmi, tanci a dětskými hrami, na jejichž podkladě se snaží rozvíjet dětskou hudebnost, rytmické cítění a pohybovou kulturu. Ve svém repertoáru má písně a tance z Podkrkonoší i  podhorských oblastí Čech  a dosahuje mnoha úspěchů na národních přehlídkách i dětských folklórních soutěžích - účinkoval na festivalech "U nás na Náchodsku", ve Strážnici, Šumperku, Luhačovicích, Kyjově, na zemské přehlídce v Pardubicích i jinde a v zahraničí vystupoval 17krát.

 Vznik  Hořeňáku je  spojen s profesorem pražské Akademie múzických umění Vratislavem Vycpálkem (*1892 Rychnov nad Kněžnou, †1962 Praha), hudebním skladatelem, sběratelem a propagátorem lidové písně a folklóru. Také jako jeho otec Josef Vycpálek, zakladatel českého tancepisu,  byl profesorem - ne však ve svém rodišti, ale v Praze. (V. V. měl za manželku dceru rychnovského rodáka Otmara Vaňorného, vynikajícího překladatele z řečtiny a latiny.) Právě Vratislav Vycpálek  stál u kolébky Hořeňáku, když  kolem sebe v roce 1949 soustředil mladé lidi z Horní Nové Vsi u Lázní Bělohradu, vtiskl jim do vínku lásku k lidovému tanci, zpěvu a  podnítil je k založení souboru. Ti se pak scházeli - původně šest párů, a protože místnost na zkoušky nebyla, nacvičovali a tancovali bez hudby; i kroje byly vypůjčené.  Vratislav Vycpálek vedl soubor až do roku 1954.

Co říci závěrem s naší přední etnoložkou a folkloristkou Jiřinou Langhammerovou? Hořeňáci dnes patří k Podkrkonoší stejně jako roubené chalupy, svažitá políčka s červenou půdou, zelené lesy a modré hory v pozadí. Patří k držitelům tradičního lidového umění v té nejlepší, tedy živé podobě. Přejme Hořeňákům, ať se jim do další šedesátky daří, ať se nepouštějí tradice, protože oni nejlépe vědí, jak složité bylo vyzdvihnout její nejhezčí květy znovu na světlo.  Držme jim tedy do budoucna palce!

Josef Krám, Zborovská 1087, Rychnov nad Kněžnou, telefon 608 822 241, www.rychnovskypruvodce.info. Fotografie nahrávám na http://picasaweb.google.cz/josef.rychnov/Belohrad30Prosince2009?authkey=Gv1sRgCKq_tqf-lOHkugE# . Pár obrázků ze slavností 2007 nahrávám na http://picasaweb.google.cz/josef.rychnov/Horenak2007?authkey=Gv1sRgCN2OnKfI2uHu_QE# 

___________________________________________________________________

Z Krámovy publikace „60 let Hořeňáku“ (celá je uveřejněna i na webu města Lázně Bělohrad http://www.lazne-belohrad.cz/kultura/horenak) vybíráme hodnocení přední české etnoložky a folkloristky  Jiřiny Langhammerové:

            Folklorní soubor Hořeňák z Lázní Bělohradu bezpochyby patří nejen ke stálicím české folklorní scény, ale navíc je specifickou institucí, která po šedesát let zaplňuje kdysi poloprázdné místo ve folklorních tradicích severovýchodních Čech, přesněji Podkrkonoší. Jako etnoložka a folkloristka dobře vím, že právě tato oblast Čech patřila v minulosti k těm, kde již ve druhé polovině 19. století odcházel z přirozeného života tradiční folklor, s ním zvyky, ale i materiální statky ve světě folkloru plně využívané, lidové kroje. Ve srovnání s jinými kraji České republiky, kam se folkloristé s oblibou a úspěchem obracejí - jižní Čechy, Pošumaví, nemluvě o folklorně zachovalé Moravě - jsou severovýchodní české oblasti v živém odkazu tradice podstatně chudší, jednoduše staré bohatství se zde skrylo pod nánosy civilizace, zdejšího průmyslu, obchodu a dobového hospodářského pokroku.Chci tím čtenáře nasměrovat ke skutečnosti, kolik zaujaté práce Hořeňáky stálo získání si suverénních pozic na české folklorní scéně, kdy v počátcích práce nešlo jen o oprášení tradice a její uvedení na scénu, ale vybudování materiálového zázemí, na němž lze regionálně stavět. Podařilo se a Hořeňák tak není jen běžný soubor, představuje široce zakotvenou společnost, která za uplynulé dvě generace vyorala skutečně hlubokou brázdu na poli podkrkonošského lidového umění. Kdybychom i pominuli ony rekonstruktorské a umělecké vklady, tak za zmíněných šedesát let soubor vychoval stovky místních zpěváků, tanečníků a muzikantů, milovníků tradic a jejich dalších šiřitelů.

Vraťme se však k samotné podstatě práce. Nutno sem prvotně řadit folklorní sběratelství, zakořenění v místních rodinách, vazbu ke kraji a krajině, ale také šťastnou ruku  při výběru odborníků, kteří pomáhali odkrývat ony archeologické vrstvy a radili, jak se získaným naložit. K nim patří především profesor František Bonuš. Po dlouhou řadu let v souboru působil jako externí poradce a tvůrce, komponista, choreograf, ale i pedagog a osobnost, provokující k regionální práci. Dovedl spojit místní folklorní vklady se svým  zobecňujícím uměleckým  zázemím a pomohl tak souboru vytvořit základní repertoár s otiskem své osobnosti. Nic to však neubírá na tvůrčích vkladech místních, především mnohaletých vedoucích souboru, nezdolných manželů Rychterových. Musíme však připomenout i další folklorní osobnosti a nezapomenutelné podkrkonošské postavy hořeňácké scény - Zdeněk Šindler, Evka  a konečně  celý rodinný klan již jmenovaných Rychterů, muzikanty a tanečníky, krásné dívky a místní vtipálky, nabité neodolatelným krkonošským humorem. Prostě Hořeňáci. Dokonce i samotný název souboru patří ke zdejší tradici. Jak vím z vyprávění zakladatelů souboru, Hořeňáci byli prostě děti z Horní Nové Vsi, dosavadního sídla souboru, dnes části Lázní Bělohradu, usazené na návrší nad známým lázeňským městečkem. Odedávna zde byli kluci šikovní a smělí, co nikdo nepřepral a na nimiž nevyhrál v kuličkách. Ona dravost a schopnost přežít v nich zůstala. Hořeňáci. Navzdory mnohdy nepříznivému osudu soubor s výmluvným názvem vydržel v plné aktivitě a slávě dodnes.

Sama jsem do tohoto souborového, široce rodinného společenství vstoupila zhruba před třiceti lety, kdy si vedení souboru usmyslelo pořídit pro celek kvalitní podkrkonošské kroje a oslovilo mě, zda bych se této práce ujala. Ve své době to byl počin dosti mimořádný, opět svědčící o zdejší tvůrčí upřímnosti a touze po autentičnosti - což v tu dobu nebylo u českých souborů běžné. Myšlenka mě nadchla nejen pro fakt sám, že bude v Čechách opět  jeden soubor plně krojově vybavený, ale i skutečnost mého vlastního rodinného zázemí blízkého Novopacka. Ve své době, a konečně dodnes, totiž není zrovna lehké pořídit a především vytvořit kvalitní krojovou rekonstrukci. Pracovala jsem však v tu dobu již v Národním muzeu s praxí krojového znalce a návrháře. Nechala jsem se tedy zlákat a celek navrhla podle autentických muzejních dokladů podkrkonošských krojů se všemi detaily. Pak teprve začala vlastní rekonstrukční práce. Z mého předešlého působení v ÚLUV jsem doporučila mistrovské vyšívačky Kačenovy z Kasejovic na Plzeňsku, jedny z posledních znalkyň tradičního dírkování, pavoučkování, kroužkování aj. Postupně - jednu zástěru po druhé - pak ručně vyšívaly, jinde se šily sukně a šněrovačky. Především však bylo těžké v tuto dobu získat kvalitní brokáty, samety. Za pilné spolupráce členů Hořeňáku jsme vše sehnali a kroje pak zazářily jako dosud nepřekonaná souborová krojová výbava. Stala se využitelná  nejen pro vlastní účinkování souboru na scéně. Pro kvality krojů jsou členové dlouhodobě zváni na krojové slavnosti a přehlídky, slouží jako modely k fotografické dokumentaci a celkově lze říci, že tento krojový fond  patří k nejlepším v Čechách. Krojová šatna Hořeňáku však není zaměřena jen na zmíněné kroje slavnostní, kterých je dnes cca 20 párů.

Po čase jsme vytvořili i další krojové sestavy - obřadní, polosváteční a všední, oblečení dětí - tak, jak si žádal repertoár. A zde opět zazněla krkonošská textilní tradice místních tkalců a tiskařů - kanafasy, plátna, tištěné šátky na hlavu, které z krkonošských kartounek kdysi zaplavovaly český trh. Krojový potenciál však není dán jen potřebou, ale také možnostmi finančními. Neboť pořízení oblečení jednoho krojového páru, příkladně zmíněného kroje svátečního, stálo ve své době zhruba 10 000 Kčs, dnes nesrovnatelně více.Tolik k představě o cennosti takovéhoto fondu. Je zároveň třeba zdůraznit nejen píli ve shánění materiálů a péči o zdárný chod tvorby krojů, ale i o zdatnost přesvědčit plátce či patrony souboru o nezbytnosti takového vkladu. Zde je třeba znovu děkovat vedoucím souboru manželům Rychterovým. Nebývá zvykem při vzpomínkách na historii souborů připomínat jejich krojové vybavení, ale u Hořeňáku jde o vklad natolik výjimečný, že naopak nepřipomenout tuto kapitolu jejich regionální práce by bylo zkreslující. Vzpomínám proto na ni s opravdovým potěšením.